Chcete se podílet na některých mých článcích?

Kopíruj(te) pouze se zdrojem!

Vše na tomto blogu beze zdroje je z mé tvorby.
_________________________________________________________________________

Změna je změna

4. ledna 2014 v 11:42 | AnYa |  Bloumání od něčeho k ničemu
Ahoj! Nebudu se zbytečně vykecávat, tento článek by měl být čistě informativní. Vzhledem k tomu, že začal nový rok, a já už dlouho uvažovala o změně něčeho na mém blogu, protože mi nevyhovoval, přišla mi tato událost jako dobrá chvíle. Takže toto je poslední článek na tomto blogu. Ale ne, nekončím. Pouze se stěhuji. Jsem si vědoma toho, že se mi tím celkem komplikuje to, že už v jednom klubu jsem a tutíž, jestli v něm budu chtít být nadále, se budu muset přihlásit znovu, a dále mám další dve přihlášky podané jinde a čekám, ale stojí mi to za to, protože chci svůj blog vést v úplně jiném duchu než do teď, a nějak se mi nelíbí zničeho nic měnit celý blog. Takže, stěhuji se na adresu pstrosinec.blog.cz, kde budu vystupovat pod jménem Keeble[kíbl]. Stále tu budu! Omlouvám se, že poslední článek je tak stručný :D.

Mějte se hezky,
AnYa!
 

Vánoční povídka-Anežčin boj

18. prosince 2013 v 19:46 | AnYa |  Příběhy
Rozhodla jsem se zapojit so soutěže na Srdci blogu, takže zde je má povídka :).

Anežka si tiše vzdychla. Vše bylo tak krásné a vyzařovalo to spoustu lásky a štěstí. Za okny svítila světla a na náměstí zářil vánoční strom, hned vedle zakryté kašny. Z nebe padaly obrovské vločky, ale ona se z nich nedokázala radovat jako jiné děti. Byly pro ní přítěží. Nohy jí zábly přes tenké boty a domů měla ještě daleko. Ale nemohla jet autobusem ani tramvají, protože neměla peníze na lístek. Stejně žádná linka nejela až k ní domů, pomyslela si a ohlédla se na malé, mělké stopy co za sebou zanechávala. Ulice byla prázdná a tichá, až na koledy co zněly odevšad. Nikomu se v té zimě nechtělo pochodovat po městě. Ačkoliv byly teprve 4 hodiny odpoledne, obhloha byla tmavá, matná a zahalená mraky. Anežka si přitáhla bundu k tělu a šla dál. Když vyšla z centra města, procházela kolem chalup s blikajícími barevnými světýlky kolem oken, za kterými často seděly obtloustlé kočky nebo řvoucí papoušci v klecích. Když došla Anežka ke kraji lesa, který jí dělil od vesnice, začínalo se stmívat. Byl to les nepřátelský a tajemný a Anežka se ho bála už jako malá, dokud ještě nevěděla, že existují strašidla. Teď se ho bála ještě víc a cestou si vždycky povídala se zvířaty, aby si nepřipadala tak sama. Nejistě vkročila mezi potemnělé stromy a litovala, že nemají peníze na baterku, protože petrolejová lampoa nedá tolik světla a ke všemu si jí dnes nevzala s sebou. Myslela si, že jí nebude potřebovat, ale šli na exkurzi do mlékárny a škola jim proto skončila pozdě. Mlékárnu nesnášela ještě předtím, než do ní šli a teď jí nesnášela ještě víc, protože kvůli ní musela jít přes les potmě. S větší tmou přicházela i větší zima a Anežka drkotala zuby. Bývala by šla kolem lesa po poli, ale byla by jí zima, maminka by se o ní bála a navíc by nestihla úkoly. Zatímco přemýšlela, kolik může být 15×7m došla do půli cesty lesem. Když se bála, vždycky se snažila to spočítat, ale nikdy se jí to nepovedlo. Než to totiž stihla spočítat, něčeho se lekla nebo usnula. Už si 14× sečetla 7, když uslyšela vrčení. Rozběhla se a doma byla 2× rychleji. A vlk si klidně kráčel dál kolem cesty a čekal na pomalejší kořist. Anežka byla v běhu jedna z nejlepších ze třídy, ale domů utíkala tak rychle, že když doběhla k dřevěné chalupě na kraji vesnice, sotva popadala dech. Na konci vesnice zabočila vpravo a po chvíli dorazila k cihlovo-dřevěnému domku se zavřenými okenicemi. Až teď si všimla, že i přesto, že je hrozně zpocená, je jí neskutečná zima.

Zhasla svíčku a uvědomila si, jak moc dokáže světlo zvlídnit prostředí. Měla světlo ráda, protože tmy se bála. Nemohla vidět, co se ve tmě skrývá, a to jí vadilo. Napadlo jí, že by si teď mohla spočítat, kolik je 15×7, aby to konečně věděla, ale to by pak neměla co počítat kdyby se bála a to by se pak bála ještě víc. Zapálila znovu svíčku a podívala se z okna. Ráda se dívala na zasněženou krajinu a navíc šlo od svíčky teplo. Přejížděla prstem v plamenech, ale jí to nepálilo. Nikdy jí nic nepálilo. Hleděla z okna až do rána a když slyšela, jak v domě šramotí maminka, zhasla svíčku a dělala že spí. Ta jí za chvíli přišla vzbudit, ona se oblékla a snědla chleba s máslem a vydala se do školy. Šla kolem lesa, protože se bála, že vlk si na ní počká. Po cestě našla pětikorunu a byla ráda, že si může koupit lízátko. Ale proto přišla do školy pozdě. Vlastně i proto, že zas dlouho koukala na vánoční strom na Jindřišském náměstí. Představovala si, že je jen její a že se na něj může dívat pořád. Myslela si, že jí to rozveselí, ale naopak jí to rozesmutnilo, protože si uvědomila, jak jsou chudí. Tatínka skoro nevídala, protože chodil do práce ještě za tmy a za tmy se i vracel. A stejně jim to nebylo moc platné, že byl dluho pryč, stejně byli chudí. Anežce to bylo líto a chtěla tatínkovi koupit krásné teplé rukavice, aby mu už nebyla zima když chodí do práce. Proto po škole nešla domů, ale do města a hledala nápisy, že potřebují pomoc. Ale nikdo jí nechtěl, protože je prý moc malá a chodí do školy. Chtěla by pomáhat se sbíráním ovoce, ale byla zima. Zamrzelo jí, že Ježíšek doopravdy není. To by jí také mohl přinést rukavice. Jí i tatínkovi. Jenže ona věděla, že Ježíšek není. Tak jen tak chodila po městě a sledovala výlohy sk krásnými dárky a sledovala lidi, co vcházeli dovnitř a ven vycházeli s taškami plnými věcí. Všichni na ní koukali a kroutili hlavami, že je tak malá holčička ve městě sama. Ale ona nebyla malá. Všem to říkala. A hlavně mamince, aby si o ní nedělala starosti. Ale připadala si malá. Jako mravenec. Aniž by si to uvědomila, mířila ven z města, domů. Oběšla les a vešla do vesnice. A ptala se všech, jestli nechtějí pomoct a nikdo nechtěl. Jen pana Křiváka se neptala, protože se ho bála a stejně by nechtěl pomoct. Má služku. Tak se šla podívat do lesa, jestli tam ještě je ten vlk. A nebyl. Volala na něj, protože mu chtěla říct, aby jí sežral. Chtěla zjistit, jestli by mu zase utekla. Ale vlk nepřišel a Anežka byla smutná, že ani s vlkem si nepopovídá. Nikdo jí nechce pomoct, zlobila se. Tak si lehla doprostřed cesty a čekala, že někdo půjde kolem a pomůže jí. Ale nikde nebylo ani človíčka a místo toho začala pršet. Chvíli poslouchala déšť a když už jí byla moc velká zima, zvedla se a šla domů. Ale už nebyla smutná, protože si vzpoměla, co jí říkala babička dokud byla naživu. Že mrchy to mají vždycky lehké, ale ti spravedliví musí bojovat. A Anežka se rozhodla, že bude bojovat.

AnYa

Hobbit

14. prosince 2013 v 20:46 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Čerstvými žážitky a unavenou myslí se můžu pustit do článku :D. Ne vážně, vlak je unavující a bystré postarší dámy a brejličkami zkoumající důkladně všechny spolucestující a hodnotící všechny jejich pohyby jsou psychycky vyčerpávající. Ale naprosto fascinující film je velice dostačujícím odškodným.

Jistě jste uhodli, že dnes jsem byla na Hobbitovi. Bohužel jsem nebyla na půlnoční premiéře, ale aspoň jsem v kině nezívala, protože to by to pak mohlo vypadat, že se nudím. Mimochodem já nevím, co ještě si ti Češi navymýšlí. V angličtině je to Hobbit, tak proč my bychom to sakra měli psát s jedním B? No nějaká odpověď by mě napadala, ale já jsem přeci slušný člověk...echm. Každopádně film byl úchvatný. Řekněme tak prvních 5 vteřin jsem titulky vnímala, a pak jsem si jich k mé radosti úplně přestala všímat a automaticky k nim vnímala i anglický text, takže spokojenost sama. Je spousta momentů, o kterých bych se ráda v dobrém zmínila, takže ti, co ještě Hobbita neviděli, ať raději přeskočí následující odstavec.

Začátek mě zaskočil a zamotal hlavu a o to byl zajímavější. Po chvíli mi docvaklo, že to bude něco na smysl vzpomínky, ale chvilku mi trvalo oživit si děj prvního dílu aby mi došlo, že Thorin na konči jedničky Gandalfa už zná. Dálě mě neskutečně potěšilo, že koruny stromů v Temném hvozdu byly zbarvené do oranžova a žluta. Protože ačkoli ilustrace k knize je krásná, tak jestli ty stromy jkeště vůbec nějaké listy mají, tak ne zelené, když je podzim. No, mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že by to nebylo nikterak zajímavé, protože bych mluvila o tom, co již bylo viděno(nebo možná neviděno...).

Moje reakce na Bilbovu větu "Co jsme to udělali..." a dlouhou odmlku bylo mírné zasmání Che, to nemůže být konec. Pak mírné zaváhaní Že jo? Že si děláte srandu. Ne, nevěřim, to neni možný. A poté nesouhlas Nééé, ještě nééé!

Mějte se fajn,
AnYa
 


Vánoce-tradice nebo peníze?

13. prosince 2013 v 19:33 | AnYa |  Bloumání od něčeho k ničemu
Čím je člověk starší, tím víc na něj doléhá nekonečný nátlak médií všude kolem v čase vánočním. Vánoce, doba klidu, radosti, pokoje. Já tedy nevím, ale už hodnou dobu jsem pokojné Vánoce nezažila. Shon s dárky(a někdy i shon s tím, za co dárky koupit), všechno úžasně uklidit, hlavně aby bylo cukroví, 24. prosince to odstartuje a pak návštěvy jezdí, jezdí a jezdí, dokud v domě není kousek volného místa a z toho, se uklidilo, stejně nic uklizeného nezůstane, ale to neznamená, že by si toho někdo všiml.
Ještě vtipnější je, že se nejednou stalo, že na vánoce jsem si mohli stavět sněhuláky maximálně tak z hlíny, listů a uschlých neuklizených psích tentononců. Ale ano, mám Vánoce ve svém smyslu ráda. Nemůžu tvrdit, že ty všudepřítomné třpitivé a blýskavé koule, řetězy a všemožné ozdoby jsou rajskou zahradou pro mé šeru přivyklé oči, to tedy vážně ne, ale když se zapálí adventní svíčky a člověk si s šípkovýmk čajem zaleze k vánočnímu stromečku, a ty andělské vlasy mu padají na hlavu, je to hezké. Aspoň ten pocit, že je chvíli klídek, tu o Vánocích je. A pokaždé si vychutnávám tu malou chapadlatou potvůrku zvanou mým bratrem. Košile, učesané vlasy, manžestráčky(bohužel znám zvary s š i ž, tak budu doufat, že jsou oba dobře), zkrátka to, co se jen tak nevidí. Za chvíli už se bramborová kaše nebo hranolky nachází všude, jen ne v puse. A když se potom všichni třeseme zimou na zahradě s prskavkou v ruce, která prská dostatečně, aby si zasloužila své jméno, zazvoní Ježíšek a za tímhle malým zvířetem člověk vidí jen prach hlíny nebo sněhu. Pokaždé si počkám a nikdy mě nezklame-když rozbalí poslední dárek, následuje věta To je všechno?. Ne ve smyslu, že by mu to nestačilo, ale ve smyslu, jestli někde něco nezapoměl. Přesto vždy chytnu neskonatelný záchvat smíchu.

Vánoce jsou Vánoce.(Ve spojení s touto větou se mi vybaví skoro synonymní věta Beowulf je Beowulf. Jestli máte rádi Dánsko a další severské země, bájné příšery a hrdinské příběhy, doporučuji si přečíst! Já Beowulfa četla od Roberta Nya(Brr, skoloňování cizích jmen obecných, hrůza!), a neskutečně mě to zaujalo!)

Inu, tak tedy veselé Vánoce!

AnYa

Baroko a gotika

29. listopadu 2013 v 20:01 | AnYa |  Bloumání od něčeho k ničemu
Takže...po x letech jsem se konečně dokopala napsat onen článek o tématu nebo jak to říci. Zkrátka článek, co má nějaké určité téma(na konci bude určitě úplně jiné, ale pšt!). Jelikož mám dnes plnou hlavu 30-ti leté války, Obnoveného zřízení zemského a Baroka, rozhodla jsem se, že napíšu o své nechápavosti a netoleranci vůči dějepisu.
(Má vlastní fotka)
Tolikero lidí říká Co bylo bylo, život jde dál! Nesmutni, už to nezměníš, už se to stalo. No tak to, lidé zlatí, vysvětlete světu a školství! Co nám je platné, že víme, co bylo? Měli by jsme se spíš zabývat tím, co s námi bude! To, že v roce 1620 byla bitva na Bílé hoře a vyhráli Habsburkové(aspoň doufám) je sice vážně pěkné, ale i kdybych chtěla sebevíc, tak už to stejně jinak nebude. Stejně tak jako nevidím smysl v tom, rýpat se v českém jazyce a vymýšlet různě názvy a druhy, rody a vzory, podměty a přísudky, stejně to pořád budou úplně stejné věty. U matematiky to aspoň člověk použije, když si potřebuje něco vypočítat. Je celkem dobré vědět, jak se jaká rostlina jmenuje, i když řády a druhy a tak dále tedy vážně nevím, kde uplatníme(ano, jistě, v budoucím studiu. Ale pak? K čemu těm přírodovědcům jsou tyhle prapodivné názvy?). Vědět kde je jaká země vážně není na obtíž...No ale nemá cenu reptat tu. Každopádně koukám, že tímto tématem jsem si celkem naběhla. Ale co se dá dělat. Když už jsem u dějepisu, mohla bych tento článek rozviunout o pár mých keců...tedy vlastně úvah.

Kupříkladu proč nemám ráda baroko a proč mám ráda gotiku. Začnu tím barokem. Baroko je barevné. Zdobené, buď přeplácané, nebo hrozně jednoduché. Podle mě i kýčovité. Třeba barokní architektura. Nechci nikoho urazit, ale mě se to vážně nelíbí. Všude jsou zářivé a jasné barvy, kombinované s bílou. Vypadá to jak klaun, co mu chybí půlka převleku. A sochařství. Všechno to má zdobené podstavce a miliony kudrlinek, a než člověk najde tu sochu, oprost všemu kolem malou a nitěrnou, ujedou mu spolucestující a průvodci. Proti malířství v zásadě nic nemám. Jen ty jména. A hudba je vlastně celkem hezká, to jo. To asi ty varhany. A na druhé straně gotika. Elegatní, vyvážená, nebarevná...než se o ní rozhovořím, musím uvést jeden zajímavý úkaz, nekteří jste o něm u mě už možná četli. Není to nic jiného než kostel ve Freistadtu. Je to gotický kostel, a někdo si řekl, že ho předělá na barokní. Předělal věž, ale ejhle, nejsou peníze. Tak tu trčí žlutá věž mezi lomenými okny s vitrážemi.
(Také má vlastní fotka)
Ano, to je ono. A teď ke gotice. Je nutno přiznat, že nemám ráda výrazné věci a hlavně barvy, a že si libuji v jednoché kráse. Takže gotika, to je moje. Žádné barevné hokusy pokusy, jen kamenné zdi a krásná, vysoká okna s vitrážemi. O sochařství a malířství v gotice toho vlastně moc nevím, ale gotické hudba, to je ráj pro moje uši. To ta polyfonie...

Tak doufám, že tento článek měl aspoň o trochu větší pointu než články předešlé.

Mějte se hezky,
AnYa

Nad kouskem rezi nezvítězím

21. listopadu 2013 v 20:42 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Rána mě ničí. Je již tradicí, že ještě 20 minut po zazvonění budíku se zabalená do deky kymácím v posteli. Ať jdu spát kdykoliv, rána jsou strašná. A dny únavné. Je zvláštní, že za něčím jdu a nevím za čím. A že na začátcích nevím jak začít. Většinou začínáv na (v) koncích. Všechno je nejasné. Jaky bych během dnů jen chodila a myslela, ale nevnímala. Žila jen pro spánek. Vážně si tak přijdu. Víkend je jak světlo na konci tunelu, i když je to spíš svíčka. Protože ono se o tom víkendu u nás v rodině člověk také moc nevyspí. Neuvěřitelně mě udivuje, jak ty dny letí. Nemít kalendář, tak tvrdohlavě tvrdím, že dnes je 5. Listopadu. A heleme se, ono ne. Většinu dne strávím u topení posloucháním písniček nebo čtením. Někdy mě napadá, že je to abnormální. Jako bych vlastně nedělala nic užitečného. A přeci, dočtení série co mám rozečtenou je pro mě vždy ještě větší hrozbou než mrhání časem. Nedává to smysl, stejně jako spousta ostatních věcí. Ale to, že něco nedává smysl, neznamená, že to ten smysl nemá. My ho jen nevidíme.
Tato fotka mi přijde jak z roku x. Přitom nemůže být starší než měsíc. Jenže to moje krásné jednotvárno popírá čas. Jak kdyby to samo bylo jeden nekončící čas. Musím znít jak duševně chorobný člověk. Asi jsem spadla na hlavu. Nebo že bych nikdy žádnou hlavu neměla? To dává větší smysl, protože žádné dunivé nárazy v mé hlavě jsem za poslední 2 roky nezaznamela. Co 2, minimálně 6.

"Trochu" mě vyvádí z míry, že tyto články postrádají smysl, a že na ně stejně nepřijdou žádné reakce. Ono také jak by se dalo reagovat na mé myšlenkové pochody. I když, ony ty pochody jsou spíš padající laviny. Ale přeci jen, i malá reakce povzbudí. No ale zpět k původnímu tématu. Určitě jsou to lepší články než samotná fotka. Ale přeci jenom, bylo by dobré posunout články o level výše. V každém článku sdělit názor, myšlenku, přesvědčení, doměnku, k nějakému jinému tématu. Jenže je tu zádrhel-kde vzít ta témata. Byla bych ráda, kdyby jste mi napsali(kamkoliv) nějaké návrhy na témata, o kterých by jste si u mě třeba chtěli přečíst, nebo jen tak, kdyby vás něco zajímavého napadlo. Protože jediné, co bych tak z hlavy dokázala vymyslet, je čokoláda, spánek, nebo pár mých nejmilejších knih. I když i to by byl dobrý začátek. Každé to doplnit vlastní fotkou související s tématem a simsala bim, máme tu slátaninu levelu 2. No, to nějak přeháním...-2. No, každopádně za zkoušku to stojí. Sem tam si kldině povolím sem ty myšlenkové laviny dát, ale aby na blogu nebylo nic jiného, ne! Chte to nějaký smysl. Stačí si uvědomit, že články plné zbytečných vět o mém životě budou zajímat možná tak mě a 2, 3 lidi, ale nikomu se moc nechce číst o nečem, a ani nevědět o čem, protože to o ničem není.

A na závěr-"Nad kouskem rezi nezvítězím"-Kryštof-Parapet

Mějte se fajn,
AnYa

Jak si vymýt mozek(s trvalými následky)

17. listopadu 2013 v 20:04 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Někdy více a někdy méně, prěsto stále dost musím uvažovat nad tím, proč se každou neděli dívám na Česko slovensko mám talent, přičemž neustále kritizuji jednu nejmenovanou osbodu z poroty a její hrané chování, s každým novým příchozím soutěžicím jen vzdychám, proč sem takoví...nešikovní lidé(slušně řečeno a nepřesně tlumočeno) chodí, když stejně jen tak 1 ze 100 stojí za poslech/shlédnutí. Možná zvyk, možná možnost natáhnout se na gauč a nic nedělat. A když si to klaždé pondělí a středu v 20:20 přihasím do obýváku, abych si zapla Gympl s (r)učením omezeným, každým 5 minut obracím oči v sloup a napadá mě, proč jsou senioři jak 15-ti letí puberťáci pod vlivem alkoholi, od seiorů by se čekalo, že budou trochu inteligentní, aspoň trochu. Chování žáků oné prapodivné školy mě kolikrát málem donutí sklonit se nad záchodouvou mísu, a přesto tento seriál stále sleduji. Jsem nenapravitelná. Děti a mladiství, varuji, nesledujte de...hloupé seriály, protože by to mohlo nést následky v podobě psychické poruchy(echm...nejspíš to neberte vážně).
Brala jsem to jako samozřejmé, ale tak nějak jsem si uvědomila, že když k fotkám přidávám milion svých nedostatných keců, nemusí být hned jasné, že fotku jsem fotila já a není jen doplňujím prvkem. Doplňkem jsou spíše ty žvásty. tak mě napadlo, že by nebylo na škoda se o fotce aspoň pár větami pokaždé rozhovořit. Neoufám, že se z toho nakonec nevyklube debata o něčem úplně jiném, ale aspoň bude znát, že ta fotka tu není jen tak, aby bylo na co koukat. Nemůžu tvrdit, že fotka je kvalitní. Není. Ale odraz žlutého svědla v beztak medově žlutém čaji se mi hrozně líbí. Jen to má jednu nevýhodu. Kdykoli fotku spatřím, mám neskutečnou chuť zvadnou se od počítače a jít do čejovny dát touarega. je pravdou, že kdyby byla čajovna za rohem, už bych si nejspíš obouvala boty. A tak je to i s ostatními činostmi. Jakmile najdu nějakou důležitejší než tu, co právě dělám, nechám to být a začnu něco jiného. To by také celkem vysvětlovalo, proč nakonec namám žádné úkoly protože dokud nejsou dodělané, nedám si je do tašky, a proč strávím polovinu dne vzpomínáním, co jsem nedokončila, a pak mám samozřejmě na vše málo času. Při jídle se mi to neštěstí nestává. Bylo by mi líto nechat jídlo vychladnout :P. Každopádně to, že se musím ptát ostaních abych zjistila, co je za den, to neomlouvá. To bude nejspíš způsobeno tím, že mám hlavu děřavou jak síto. O písmenkovým těstovinách už se projistotu zmiňovat nebudu, už tak vypadám inteligenmtně asi jako želatina.

Mějte se fajn,
AnYa

P.s. Přivám pár písniček(plánovala jsem 1, nejspíš jich bude 20), ani nevím proč. Možná proto, abych našla rozumný důvod si je již posté poslechnout :).


Plánovala jsem to zmenšit jen na lištu, protože klip je přinejmenším nudný. Moje neexistující zručnost zklamala.




Na kolotoči hlavou dolů

15. listopadu 2013 v 20:17 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Nevím, zda lze považovat za normální, že žákyně osmé třídy základní školy nadšeně hraje večer co večer farmeramu, ani že si nedokážu vše zorganizovat tak, abych neměla pocit, že visím "na kolotoči hlavou dolů" a přitom se učím, a zároveň mi do uší hrají písničky a televize vyřvává přes obývák. Každopádně přesně takhle vypadá můj denní program. Tedy, v těch chvílích, kdy si nečtu. Takže jsem vlatně od těchto chvil skoro oproštěna. Ale stačí 10 minut a mám v hlavě takový chaos, jako když se v Táboře opravuje Křížíkovo náměstí(možná by se víc hodilo Křižíkovo náměstí po opravě). Ale jedno se musí nechat. Dnes jsem se ve škole najedla! Nejspíš proto, že jsem měla hlad jak nikdy, ale to se dá odmyslet. Takže myslím, že by se to měla zapsat do knihy rekordů. Protože kupříkladu toto jsme měli na oběd včera:
Musíte uznat, že vábně to nevypadá...ale jako izolepa by to možná posloužilo dobře. Až zas někdo přijde s prosbou o izolepu, kterou samozřejmě nikdo nemá(a ani já), pošlu ho na oběd. Možná bych se mohla zmínit, z jaké písničky je název "Na kolotoči hlavou dolů". Je to z písničky od Kryštofa, která nese název Zatančím. Přijde mi neskutečně "geniální" pojmenovat článek podle toho, co mi právě zní v uších...

Tenhle týden si přijdu jako vyždímaná houba. Ono se musí nechat, že se tak cítím pokaždé a pokaždé to musím náležitě zmínit. Každopádně mě neskutečně udivuje, proč ze včerejšího testu z fyziky všichni dělali takové...takové nevímco. Prostě test století. Šmárja, vždyť je to 6 vzorečků. Ale oni si nenechají poradit a celé odpoledne den co den se to učí, stežují si, jak je bolí hlava, aby pak prohlásili, že to bylo banální. No jak by ne! No každopádně škola už mi leze krkem, tudíš ani jediným mozkovým závitem nechápu, proč o ní mluvím. Nebevraždy přeci úmyslně nevedu. Zatím.
Nějak mám pocit, že to krásné počasí, kdy jsem na každém kroku fotila spadané listy, je pryč. Nemůžu říct, že by mě to nějak zasáhlo. Pomalu jsem si toho ani nevšimla. To jen že pokaždé, když lidé neví jak začít, baví se o počasí(Echm, nemám pocit, že bych začínala). "To je dnes krásně, že ano?" Druhá osoba se zamyslí a poví "Já vám nevím, začíná mrholit" A první osoba se snaží zakamuflovat svou faktickou chybu a odvětí "Bývalo hůř" načež lituje svých slov, protože pochopí, že ještě včera bylo 23 stupňů. A tak se táhne dalších 10 minut, pak si to přihasí upocený pořadatel akce a omluví se "Promiňte, že jsem se opozdil, ale už jsem tu!" a hlavami posluchačů prolétne posměšek To jsme si všimli. Tak dobře. Není to nejtypičtější situace. Ale je přinejmenších reálná, možná i občasná. Zkrátka počasí, to je pevná půda. Hm, jak chytré prohlásení. Ne, není chytré.

"A s touto bombou končíme!"(Top Gear)

Ne, ještě ne. Ještě bych mohla zapojit svůj mozek. Tedy, kdyby se mi podařilo ho v tom neskutečném nepořádku v pokoji najít. To, že jediné chvíle, kdy se v pokoji vyznám, jsou ty, kdy se všechno povaluje na podlaze, je žalostné. Stejně tak žalostné jako milion dalších věcí ale nejsem tu od toho, abych ostatním vštěpovala do hlavy, že jsem jak chodící špalek dřeva, protože to víte i bez mé pomoci. Tedy, nevím, jestli je to nejlepší přirovnání. Přirovnala bych se spíš k věci, která pomalu nemusí nahlédnout do sešitu aby se učila, ale vzpomenout si na to, že má vyklidit myčku, si nezvpomene. A ke všemu si zapomene třikrát za sebou umýt vlasy, a když se ráno pokouší udělat si culík, tak pak celý den chodí jak kdyby vytáhla hlavu se sušičky, kterou ani nemá. Ale budiž, nestěžuji si. Řekla bych, že jsem jak špagety v sítu. Nebo spíš písmenkové těstoviny. Jo, písmenkové těstoviny v sítu. Neuvěřitelně mě vytáčí, že jsem střašně, ale vážně nepochopitelně pořád hladová(Což taky vysvětluje, proč se přirovnávám k jídlu). Závám to za vinu růstu, ale kdoví co v tom bude. Každopádně se snažím za takových okolností(...pořád) jíst pokud možno něco jiného než čokoládu, čokoládu, čokoládu...tudíž bych se dala označit za dokonalý příklad zdravé stravy. Zelenina, rýžové chlebíčky, semínka, čaje...a pak je tu víkend, kdy neustále napjatá pochoduji před lednicí, a když mi po 10-ti minutách prasknout nervy, vypadám jak kdybych týden nejedla. Zkrátka hrůza.

A s touto bombou končíme!

Ano, končíme.

Mějte se fajn,
AnYa

Krystalizovaní světa

10. listopadu 2013 v 20:19 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
(Na začátek bych vás chtěla důrazně upozornit, aby jste v názvu nehledali žádný hlubší smysl, protože tam žádný není. Je to spojení mého prdlého nápadu, že se mi přetrhla nit a že je tu fotka s kapkami, tudíž krystalizace na niti, z čehož vzniklo krystalizování světa. Někdy mě napadá, že bych měla zajet na návštěvu do bohnic a rovnou tak zůstat)
Po nějaké době jsem si řekla, že když mám konečně čas sednout si za ten počítač, mohla bych i něco napsat. Ani jsem moc neuvažovala, o čem článek bude. On si vždycky stejně jde vlastní cestou, jak se rodí myšlenky a zase hasnou, tak se mění témata o kterých píšu. Čím dál víc začínám pochybovat o tom, že bych zvládla napsat článek s jedním jediným tématem. Jistě by se mi mohlo podařit při psaní o kupříkladu úžasné životností mých baterii v mp3 které nekonečně vyčerpávám přejít k psaní receptu na zeleninový salát(ještě nějaký znát-jiný než "vezměte zeleninu co najdete v lednici a naházejte jí do misky", kterým se řídím já). Ale proč se tím trápit, když takový článek po mě nikdo nepožaduje. Zítra budeme ve třídě již v plném počtu a nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť těšilo. Poslední dobou se mi úspěšně daří tak trochu úmyslně zanedbávat testy a pak se ve stresu učit o přestávkách(aha, a nějaká návaznost by nebyla ?), protože ono není lehké odtrhnout se od knížky(Nyní jsem u sedmého dílu hraničářova učně, a se čtením oproti minulému týdnu postupuji žalostně pomalu, ale nijak mě to netrápí), soustředit pozornost na nezajímavý sešit a snažit se nevrazit si do uší sluchátka, protože ten sešit z člověka vysaje poslední zbytky pocitu, že je živ. Nedávno jsem si všimla jednoho zajímavého("zajímavého") úkazu. Nevedu odstavce. Když začnu nový odstavec, jako by se mi přetrhla nit. Ale ono, komu se pak chce číst tak nekonečný článek bez záchytného bodu...

Ale udělám hokus pokus a šup sem s tím novým odstavcem. Když už jsem nakousla to téma písniček, mohla bych se ho chytnout. Poslední dobou jsem si krom Linkin park oblíbila i Kryštofa a pár alb od Wanastovi vjecy. Jenže české písníčky mají sice velkou výhodu v tom, že pokud je text dobrý(jako že je), tak je to nezaplatitelně super, ale také velkou nevýhodu v tom, že když se teda rozhodnu učit, pořád vnímám text ale vědomosti nějak utečou, to je náhoda. Ne že by se to nějak značně projevovalo na mých známkách, ono je to stejně všechno teorie a co není teorie, to člověk zmákne s trochou praktického uvažování, ale přeci jenom, člověka netěší, že to vše dohání o přestávce.

Zbožňuju tenhle moment. Člověk se zasekne a neví jak dál. Většinou to ústí v konec článku, nebo v konec srozumitelné části článku. Ne že by doteď ten článek byl nějak srozumitelný, nebo dokonce smysluplný...tak abych se vyhla tomu nouzovému žvatlání, tak už se s vámi radši rozloučím :D.

Mějte se fajn,
AnYa

Liebster...am liebsten?

8. listopadu 2013 v 20:17 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Když jsem na blogu Arwen našla článek s názvem Liebster blog award a po prvních pár slovech se začala strácet, mávla jsem nad tím rukou a rolovala dál. Menším šokem pro mě bylo, když jsem se dozvěděla, že jsem byla do této nepochopitelné ptákoviny nominována. Nebýt stručných infromací Kelly v jednom jejím článku(zdá se mi, že nominaci snad nikdo neunikne), doteď bych zoufale čekala na pokyny O:). Ačkoli vím, že je to nejspíš proti pravidlům, vyhnu se nominaci. Pardón, ať odpoví kdokoli, kdo bude chtít :). Arwen se omlouvám, že tak kritizuji tuto akci, jelikož mě do ní nominovala, ale já zkrátka nejsem moc soutěživý člověk a proto někdy projistotu očekávám od ostatních to stejné, protože tím člověk nikdy moc neskazí. Tak abych se do toho pustila.

Takže, deset faktů o mě. I s hlavou na špalku bych nyní měla lepší náladu, protože napsat něco o sobě...brrr.

1) Jsem melancholik, jsem labilní a jsem inrovert
2) Miluji fantasy knihy
3) Trpím závažnou alergií na pubertální zamilované dívčí filmy a seriály
4) Mou slabinou je čas
5) Dočtená knížka, s vyjímkou povinné četby, se pro mě rovná smrti(tedy, skoro...)
6) Už teď mám vyžblebtaný mozek
7) Asi jsem vymyslela nové slovo(vyžblebtaný)
8) Za 3 minuty a 19 vteřin sním celou tabulky čokolády
9) Na oné čokoládě začínám být chorobně závislá
10) Někdy mě překvapuje, jak rychle dokážu změnit názor a pak zpátky přejít k předchozímu přesvědčení

Tak tuhle část bychom měli! Možná bych měla napsat fakt 11-Nesnáším, když o sobě píšu v 1. osobě množného čísla

Teď tedy ty otázky...

1. Máte raději animované nebo hrané filmy?
Myslím, že animáčky a hrané filmy se těžko porovnávají, ale krtečkem nepohrdnu :D :D

2. Jíte čokoládu?? Jakou?
Samozřejmě že jím čokoládu, nejsem sebevrah! Jím jakoukoliv čokoládu...Ano, opravdu jakoukoliv, s vyjímkou karamelové.

3. Baví vás matematika?
Já vím, že mě asi ukamenujete, ale já zbožňuju matematiku!

4. Jaká byla vaše největší srážka s blbcem?
Když jsem narazila do zrcadla...

5. Baví vás odpovídat??
Ačkoli mě to překvapuje, poměrně ano. Ale mě baví skoro vše :D.

6. Kolik je hodin?
Nebýt na počítači, prohlásila bych, že hodinky nevedu. 19:58.

7. Máte možnost letět do vesmíru. Ale váš pes je vážně nemocný. Poletíte?
Jednoznačně ne!

8. Jaké zaměstnání byste nikdy nechtěli dělat?
Tupě sedět u kasy a markovat zboží. To radši budu uklízet záchody, u toho se člověk aspoň hýbe.

9. Kolik článků napíšete týdně?
Podle mých "nových přisných pravidel" tak 2 až 3

10. Z jaké strany držíte hrneček?
Jsem sklerotik! Ale asi z pravé.

No, a teď mé otázky...

1) Vážně si myslíte, že dokážu vymyslet 10 otázek?(Tak jo, ta se asi nepočítá)
1) Máte rádi knížky z reality nebo se s oblibou zkrácíte v imaginárních světech?
2) Jaký televizní pořad vám vysloveně vadí?
3) Máte rádi spíše zahraniční nebo české hudební skupiny a zpěváky?
4) Co umíte opravdu dobře a jste na to hrdí?
5) Když nerozumíte anglické písničce, vadí vám to? Pokud ano, dáváte kvůli tomu přednost českým kapelám a zpěvákům?
6) Praváci nebo leváci? Pokud pravácí, ovládáte myš pravou nebo levou?
7) Máte nějaký tik?
8) Jak by jste popsali své písmo?
9) Jaký méte názor na stahování filmů a písniček z internetu?
10) Píšete raději obyčejnou tužkou nebo propiskou?

Nominace:

Ať odpoví kdokoli nebo nikdo, já se nominaci vyhýbám velkým obloukem :D.

Mějte se fajn,
AnYa(Upsaná a vygumovaná)

P.s......P.p.p.p.s

4. listopadu 2013 v 20:22 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Pokud nebudu počítat dva lidi, kteří "simulují"(těmito slovy se těch "simulantů" všichni "zastávájí"(ach těch uvozovek...)), nás bude tento týden přesně polovina. Zbytek si klidně odjede do Černé hory, proč by také ne, že? Je přeci normální sbalit se a jet. A vzhledem k tomu, že ti největší kaziči ovzduší(echm, kažičky) odleji(y) s nimi, nemůžu si stěžovat. Nejenže učitelé, co náš suplují, budou ještě další půlrok prosit, aby k nám nasadili někoho jiného, protože neustálé výbuchy smíchu při neslyšných poznámkách znějících v zadních lavicích by draly nervy snad každému, a když chudák učitelka neví, jestli se náhodou nesmějeme něčemu, co řekla, je z toho pak na nervy a rozdává úkoly, které už samozřejmně máme. Ale krom toho poloviční třída má tu výhodu v tom, že učitelky nijak nebrání volnému konverzování během hodiny a s potutelným úsměvem myslí na ty, co budou dodělávat. Jelikož má milá kamarádka a soudedka(v lavici) nedokáže pochopit, jak přečtu 700 stránek za víkend a všude rozhlašuje, že jsem strašná a že si snad ani nestihnu dojít na záchod(načež přizná, že na záchod můžu s knížkou) a já uznávám, že vážně strašná jsem, protože se mnou skoro není rozumná řeč když odpovídám s nosem zavrtaným do stránky, a kolikero učitelek se nad jejímy poznámkami bujaře rozesměje, protože mou neustálou duševní nepřítomnost mohou jen potrvdit, ačkoli o hodinách se držím na uzdě.
Malým velkým mínusem je, že když se přeci jen nějaká zapšklá babizna(a ano, mám někoho na mysli) se usmyslí, že nám dá test, tak se holt člověk musí spolehnout na vlastní hlavu, která samozřejmě poslopuží dobře, ještě aby ne když se zoufalá skupinka tří lidí celých 45 minut polední pauzy učí periodickou soustavu prvků a pak někdo velice bystrý prohlásí, že železo je nejlehčí, napíše do testu Železo-F a šup se známkou dolů. Nehledě na to, že ta samá milá paní (m)učitelka nás poučuje o zdravé stravě a dietách, a sama se nehne z gauče, požírá chipsy a pak se diví, jak vypadá. Doufám, že má identita je dostatečně v utajení, protože jinak se k mým průšvihům u této mladé dámy(Ha, ha, ha!) přidá jeden další. No uznejte, když se někdo při filmu pro děti na který nás ta učitelka vezme neuvěřitelně pochechtává a vy pak prohlásíte, že je to hlasitější než když ona učitelka prdí, není to nic špatného. Nojo, ale nesmí stát 2 metry za vámi. Ale má smůlu, když mě vytasila na zkoušení, měla jsem 1 bez chyby. Tak já už se přestanu vykecávat, protože čas neúprosně letí a mě ještě čeká to strašlivé kontrolování chyb a překlepů v tom, co jsem teď napsala.

Mějte se hezky,
AnYa

P.s. Omlouvám se, že jsem v celém článku nepoužila skoro žádný výraz, co bych nemyslela ironicky, snad je to k pochopení, ale já už bych se z těch uvozovek zbláznila.

P.p.s. P.s. nebylo ironicky

P.p.p.s P.p.s. také ne

P.p.p.p.s Doprčic se mnou!

Akce mléčný zub a Hraničářův učen(nebo také Mé umění v "nenápadné" změně tématu)

1. listopadu 2013 v 20:43 | AnYa |  Píšu, dokud si nevypíšu propisku
Víkendu zdar! Než se pustím do nějakého rozsáhlého psaní, chtěla bych objasnit, proč tu zničeho nic jsou fotografie dvě. Je to z toho důvodu, že fotka obiloviny(no, nepoznám které...) je už nějaký ten měsíc stará a proto si nejsem stoprocentně jistá, že tu ještě nebyla.
Proto je zde fotka druhá, u níž vše nasvědčuje tomu, že ta nová je(vsadím se, že už tu je, ale já jí zapoměla označit jako použitou).
Jasně si uvědomuji, že zaostřeno by mělo být trochu jinde, ale mám omezené možnosti. Toť k fotkám. Nyní bych mohla volně přejít k nekonkrétnímu tématu, ale mé umění v nenápadnosti a přirozenosti při přecházení od jednoho tématu k druhému je pod botem mrazu, a tak mi nezbyde nic jiného než začít rovnou psát. Celkem se mi přetrhla nit myšlenek, když ke mě z obýváku zazněl hlas mamky abych se dostavila k naléhavé situaci, a po předlouhém přirovnávání k lodi v bouřce, víčku fixy, vytrhávání keřů a stromů ve vichřici bráška vítězoslavně prohlásil "Zub je venku" a zubil se na nás skrz velikou díru po dvou předních mléčných zoubkách. Ale vzhledem k mému obrovskému nadšení ohledně témata, o kterém jsem se chystala psát, nebylo těžké si vzpomenout, kde jsem zkončila a kde chtěla začít. Dnešní článek bude něco na styl chvalozpěvu 21. století, protože se chystám psát o ničem jiném než o knize Hraničářův učeň, ke které jsem se dostala čistě náhodou, když jsem s kamarádkou v knihovně pátrala po povinné četbě.

Na začátek jsem si vypůjčila dva díly, protože vychvalování knížky mou kamarádkou nemělo meze. A když jsem se před týdnem usadila v pokoji, vyčerpaná po školním týdnu, a jednotvárné sedění mě začínalo nudit, spočinul můj pohled na nenápadně vyhlížející dvojici knih v rohu. Prvních pár stránek jsem přečetla v přetrvávajícím znudění. Dalších několik stránek jsem vnímala s malým očekáváním, a možná také proto mi kniha po půl hodině málem vyrazila dech. Svištěla jsem po řádcích a hladově hltala každé slovo, každou tečku a čárku za větou a chtíč dozvědět se, co bude dál, zastiňoval vše, co se dělo kolem mě. Postupem času mě touha zjistit, jak se příběh vyvýjí dál, stále neopouštěla a připojila se k ní neskomírající obava, že příběh budu muset opustit a v tu chvíli jediné, po čem jsem prahla, byla zůstat dál v tom úžasném příběhu a vnímat ten pocit, který jsem už hrozně dlouhou dobu nezažila. Pocit, když mě kniha bezmězně ohromí, když prožívám každou chvíli s postavami nejoblíbenějšími i všemi ostaními, když zavřená kniha neznamená, že v ní stále nejsem. Cit k té zemi, k těm postavám a k tomu příběhu po mě neustále poháněl sednout si do rohu a při slabém svitu nástěnné lampičky cítit vůni knihy a vidět slova a věty schované pod jejích přebalem, schované ve stránkách. Nevzpomínám si, že bych někdy při čtení knihy zažila něco takového. Zatímco jsem běžně fungovala, stále jsem stála jak opařená a nechápala, jak je tohle možné. Jistěže to je značně ovlivněno tím, že cokoli co je jen úzce spojeno s hraničáři(Mimochodem anglický výraz Ranger ve mě vzbuzuje příval vzteku a znechucení, protože se mi automaticky spojuje se správcem parku s Méďy Béďy) mě neskutečně láká, ale také je to jen další povzdech nad tím, proč jsem se o té knize(...těch knihách...) nedozvěděla dříve. Myslím, že by nemělo význam říkat mou neoblíbenější postavu. Nejenže mnozí by zakroutili hlavou, pokud by nevyslechli nedlouhou větu za jménem, ale zároveň by to bylo tak trochu nesubjektivní, mohlo by se zdát, že nevnímám příběh jako celek, a že příběh té postavy mě zajímá nejvíce, což by bylo mylné. Tak mě napadá, proč se o tom tedy zmiňuji, že :/. No ale není mým zvykem mazat co napíšu, je to jako by jste vyslovili větu a pak jí vymazali posluchači z paměti. Když jednou něco chcete čtenářům říct a napíšete to, má to nejspíš svůj důvod. I když tohle byla spíš má předbíhavoust a vysvětlování, proč něco říkat nebudu místo toho, abych to vážně neříkala.

Tak doufám, že jsem vám nezavařila mozky a že až to po sobě budu číst, nenajdu moc překlepů, jinak se za chvíli zblázním z toho neustálého zvuku cvakání klávesnice.

Mějte se hezky,
AnYa

Není nad to se ve všem pěkně pošťourat

30. října 2013 v 12:46 | AnYa |  Svět z objektivu foťáku
Nemohu přehlédnout, že už značnou dobu jsem si nesedla k počítači a nepřidala aspoň sebekratší článek. To je nejspíš proto, že si den co den lámu hlavu tím, co zde změnit. Ten systém, co jsem sem nevědomky zavedla, mi začíná lézt na nervy a celkem mě omezovat. Takže když se v tom trochu víc pošťourám...


Takže zaprvé-Denní fotka. Díky spoustě volného času jsem sebe a možná i okolí navykla na to, že každý den-nový článek. To byla chyba. Je to pro mě komplikace, kolikrát přidávám bezdůvodné články jen s fotkou, a může těch článků být sebevíc, ale pokud stojí za prd, nemá to cenu. Proto se budu snažit si pravidelně zvykat na to, že intervaly článků nejsou nijak dané, a že fotka s nadpisem není žádný článek, protože jinak by to byla cesta k záhubě.


Zadruhé-Obsah článků. Úzce jsem to znímila už před chvílí, ale tady to rozbabrám ještě víc. Fotka s popiskem a nadpisem, to je prostě článek o ničem. Jistěže fotografický blog je fotografický blog, ale mě tohle zkrátka nevyhovuje. Neříkám, že to není praktické. Článek zabere nanejvýš deset minut. Ale nemůžu se ubránit zdání, že ta jedna fotka může být sebelepší, ale čtenáře to tu dlouho bavit nebude. Takže si píšu pro sebe velký vykřičník a nedovolím si zveřejnit článek bez aspoň trošku zajímavé informace, protože to pak je jak když si prohlížíte galerii, že...a mě samotnou to skoro nudí. Napdis, autor, robrika, anketa, obrázek, podpis, a bye-odteď neexistuje!


Zatřetí-Celkový vliv zaprvé a zadruhé na účast v soutěžích. Ještě před nedávnem jsem se mohla strhat, abych do FnTT a KK na vebu AK pravidelně zapojovala, aspoň něco poslala, protože je to dobrá možnost naučit se fotit nejen když mám nápad, a dokázat něco vymyslet z fleku(echm, během týdne...). Poslední dobou se ani neobtěžuji po přečtení záludného témata vzít tužku a psát, co mě ve spojitosti s ním napafá. Zkrátka si řeknu, že to je moc těžký. To by dokázal každý. Se samotným blogem to souvisí jen úzce, ale za zmínku to stálo.


Začtvrté-Design. Jsem přesvědčena, že nohy a ruce by mi neupadly když bych se zvedla a šla vyfotit nějakou akrát fotku do záhlaví blogu. Hrabat se v archivu ušetří práci, ale ubere na výsledku. Navíc jsem se už před prázdninami odhodlávala, udělat menu trochu neobvykleji, trochu si pohrát s grafickými programy a něco vykoumat, jenže skutek utek a stále se pyšním menem ze základní šablony blog.cz.


Zapáté-Neodstatek mariálů. Tím myslím fotek. Mám málo času. Hodně učení a úkolů. Ale to mě kruci neomlová z toho, že nemám nové fotky! Fotit můžu kdykoli a kdekoli! Takže to bych také chtěla změnit. Žádné přidávání polovičatých fotek kvůli tomu, že jsem líná.


Zašesté-Literární stránka blogu. Dokud jsem nedospěla do stádia vymlouvání se na nedostatek času, a dokud jsem nebyla tak líná kruci!, tak se tu čas od času objevila básnička, úvaha nebo podobně. Za posledních pár měsíců tu nic takového nenajdete a to jen proto, že já chudák malá to nechci přepisovat.


Tak jsem se krásně porýpala v tom, jak jsem hrozná, a to zcela vážně, takže doufám, že nový systém nastolím co nejdříve.


Mějte se fajn,
AnYa

Nezamýšlené krásy

21. října 2013 v 20:04 | AnYa |  Svět z objektivu foťáku
Dnes odpoledne jsem se byla podívat do Fotolabu na foťák, který si přeji k vánocům-Canon Power Shoot SX500 IS, a v porovnání s tím, co jsem dosud měla k dispozici(s tím něčím), je to bomba! Bohužel víc se toho ode mě už asi nedozvíte, protože času je málo a poviností hodně.
AnYa

Slzy deště

20. října 2013 v 19:35 | AnYa |  Svět z objektivu foťáku
Je přinejmenším zajímavé, jak mizerný mám foťák...ale měla bych na něj přestat nadávat a být ráda, že mám čím fotit. Každopádně jedna věc, která mě vadí ještě víc, je ta, že nedokážu najít způsob jak se informat o nějakých čitelných knihách. Když někde něco konečně najdu, v knihovnách a knihkupectvích je to velká neznámá a já pak zoufale čtu vymývárny mozků jen abych něco k tomu čtení měla, zkrátka štěstí jak hrom!
AnYa